Hobit: filmařská poušť

Vzpomínám si na loňskou vánoční návštěvu kina, kde jsme s napětím sledovali první část dobrodružství hobita Bilbo Pytlíka. Bavili jsme výborně, příběh nás dokázal strhnout. Dokonce jsem se odhodlala vzít do ruky nedočtenou knihu The Hobbit, kterou jsem si kdysi nadšeně koupila v oddělení cizojazyčné literatury. Tentokrát jsem ji úspěšně dočetla až do konce, nehledě na to, že jsem každému pátému slovu nerozuměla. Originál je originál.

Nejsem profesionální filmový kritik. Dokonce ani nemám kdy sledovat aktuální světovou kinematografii, takže nakoukáno nemám a nemohu příliš srovnávat. Přesto musím nad Hobitem dvojkou, kterou jsme měli možnost vidět letos taktéž v kině a dokonce v 3D provedení, stále přemýšlet. Tenhle film mi vůbec nesedl. Ale proč?

Nabízí se odpověď, že mě podobně jako skalní fanoušky Tolkiena zklamal odklon tvůrců od literární předlohy. Já ale netrvám na doslovném filmovém přepisu psaného slova. Dokonce se domnívám, že to v tomto případě ani není možné. Například nekonečné bloudění Temným hvozdem, kde v noci není vidět ani na špičku nosu a i přes den proniká sluneční světlo hustým listovím jen poskrovnu, kde hrdinové po mnoha dnech nemají zásoby, jsou hladoví, ztrácejí naději i cestu – to je epizoda, kterou na plátno jen tak lehce převést nejde. Leda že by se této pasáži věnovalo deset minut natočených ve stylu psychologického dramatu a při svitu slabé svíčky. To samozřejmě tvůrci dobrodružného filmu udělat nemohou. Proto slouhlasím s prof. Tolkienem, který se dlouho zfilmování svého díla bránil, protože tvrdil, že to není možné. Když totiž nedokážete navodit tu správnou atmosféru beznadějného bloudění, pak nemůže patřičně vyniknout ani moment osvobozujícího nadechnutí se nad korunami stromů, kam vylezl Bilbo Pytlík. Film sice tuto scénu nabízí, ale protože bloudění v temnotě nestojí za moc, ani pohled do slunečního světla nemůže zapůsobit, byť je natočený v nejvyšší filmařské kvalitě.

Většina kritik, které jsem na Hobita: Šmakovu dračí poušť četla, vytýká filmu, že scény uměle natahuje. S tím souhlasím, i když si nemyslím, že je to proto, že by předloha nedávala možnost jak příběh obohatit. Je to ale jako s tím Temným hvozdem. Většina Tolkienových vychytávek se do současného klipovitého a nutně akčního způsobu natáčení prostě nehodí. Když například z epizody s Meddědem vyškrtnete brilantní a geniálně vystupňovaný příchod trpaslíků, kteří musí ke svému hostiteli přistupovat po dvou, maximálně po třech a postupně přidávat střípky svého vyprávění tak, aby ho navnadili a přiklonili na svoji stranu (příchod, který by ovšem opět ve filmu sebral alespoň pět pro mnohé nudných minut), pak vám z celého tohoto příběhu zůstane jakási mlhavá a vcelku nedůležitá epizoda o tom, jak jsme se z rukou skřetů dostali do Temného hvozdu.

Na druhou stranu mi nevadí, že si tvůrci přidali do filmu ženskou postavu elfky Tauriel. Dokonce i místy trapnou milostnou zápletky s trpaslíkem bych byla ochotná zkousnout (To asi proto, že na „nezbytné“ milostné zápletky ve filmech, kam se vůbec nehodí, už jsem si zvykla. No, ale není to dobře.) Vlastně v příběhu Tauriel jsem pro sebe našla jeden z nejzajímavějších momentů filmu. Totiž vcelku důležitou a vždy aktuální etickou otázku, jestli se před šířícím se zlem uzavřít do svého (zdánlivého) bezpečí anebo riskovat a bojovat proti němu, i když ohrožuje někoho jiného. To je téma! Tvůrci jej do hobitovského příběhu zakomponovali velice šikovně ale nedokázali jej rozvinout. Možná se něčeho zajímavého dočkáme v závěru trilogie.

Stejně tak mi nevadí přidaná bitva trpaslíků s drakem Šmakem v útrobách Hory. Tuto část jsem dokonce uvítala i když příliš nefandím bojovým scénám a to proto, že v samotné knize mi tenhle souboj tak trochu chyběl. Trpaslíci se táhnou přes půl světa, aby bojovali s drakem, a nakonec by měli vidět jenom konec jeho ocasu? Rozumím tomu, proč filmaři nechali Šmaka v útrobách Hory o trochu déle. A závěrečnou bitvu koneckonců potřebovala i prostřední část trilogie. To beru.

Ovšem ostatní bitky a honičky se skřety, stříkající krev, usekané hlavy a ruce, létající a nabodnutá těla superošklivých nepřátel (s takřka nulovými ztrátami na straně hrdinů), byť byly zpracovány jistě exkluzivně a i s jistou dávkou humoru, mě příliš neoslnily. Přiznám se, že při bojových scénách přivírám oči, protože vypíchnuté oko za příliš zábavné nepovažuju. To je asi taky důvod, proč chodím do kina maximálně jednou za rok.

Abych svůj dojem z dvojky Hobita shrnula: Zklamalo mě především to, že tvůrci si z předlohy ponechali kostru, kterou zbavili toho pro mě nejdůležitějšího – zajímavého příběhu, psychologického vývoje postav (Kdosi v jedné kritice napsal, že psychologii postav Tolkienův Hobit postrádá. S tím naprosto nesouhlasím.), vtipu, lehké ironie, geniálních dialogů. I když tomu zčásti rozumím, nechápu, proč tedy filmaři nevtiskli postavám vlastní příběh, který by dokázali rozvinout. Zkrátka chyběl tomu nápad, který by udržel film pohromadě – i když se jednalo „jen“ o druhou část trilogie. Zůstala pouhá série bitek, která mě osobně ničím novým neobohatila. Škoda.